Eucharistické sdílení

Prohlášení Mezinárodního Ekumenického Společenství (IEF)

(Přijato generálním shromážděním IEF v Písku, 28. července 2007)

I. Kroky k viditelné jednotě církve

1. Mezinárodní ekumenické společenství bylo založeno mocným a působivým cílem a vizí vyjádřenými ve Fribourgském prohlášení (1967): „Cestou modlitby, studia a jednání chce Mezinárodní ekumenické společenství (IEF) sloužit směřování k viditelné jednotě církve, podle vůle Ježíše Krista a způsoby, jež on sám zamýšlel.“

2. My, členové IEF, u příležitosti 40. výročí vzniku IEF, jsme naplněni vděčností za obohacující a požehnaná desetiletí zcela mimořádných zkušeností jednoty církve v Duchu svatém. Krok za krokem se IEF stávala z ekumenického hnutí ekumenickým společenstvím, v němž se jednotliví členové vzájemně přijímají jako sestry a bratři v jednom Těle Ježíše Krista, na základě uznání jednoho křtu.

3. Od založení IEF my, křesťané různých denominací, objevováním a uskutečňováním jednoty v Ježíši Kristu, usilujeme o to žít jako církev zítřka v radosti, naději a lásce.

4. Prožíváme naši jednotu v IEF na mezinárodních konferencích, na setkáních jednotlivých regionů a menších místních skupin, cestou ekumenických kontaktů mezi laiky i ordinovanými duchovními, ve spolupráci s ekumenickými organizacemi na národní úrovni a jinými ekumenickými organizacemi, a zvláště skrze společnou modlitbu a bohoslužebné slavení. Všechny jmenované způsoby jsou příležitostmi projevit skutečnou křesťanskou lásku k sobě navzájem.

5. Společná modlitba a společná bohoslužba jsou vpravdě srdcem života IEF: Právě v nich usilujeme o sjednocení s Bohem a se sebou navzájem, zakoušíme moc Ducha svatého, jenž působí uzdravení, osvobozuje a buduje společenství.

6. Spolu se všemi pozitivními zkušenostmi však sdílíme i bolest z toho, že plné společenství církví a jednota bohoslužby nám ještě nejsou dány, protože lidský hřích a nedokonalost spolu s omezeními v jednotlivých církvích brání moci Ducha svatého, jenž působí k obrácení a proměňuje.

7. Odmítáme laciný ekumenismus stejně jako lacinou společnou víru, která nic nestojí. Naopak, věříme v drahý ekumenismus, v němž členové – podle slov Ježíše Krista k jeho nebeskému Otci: „aby všichni byli jedno“ – berou na sebe riziko čelit výzvě k proměně a sami být druhým takovou výzvou.

8. Ve společné modlitbě a bohoslužebném slavení se těšíme z bohatství a rozmanitosti liturgických tradic jiných denominací i církve jako celku, v té jednotě, která je nám již nyní dána. Právě díky těmto zkušenostem si však také uvědomujeme své rozdělení, zvláště jsme-li pozváni ke stolu Páně.

9. Eucharistie, již ustanovil sám Ježíš Kristus, je nejmocnějším výrazem jednoty těla Kristova, je zároveň pramenem a vrcholem celého křesťanského života. Rozdělení je nejbolestnější právě v tomto bodu, kdy pociťujeme a uvědomujeme si pohoršení plynoucí z rozdělení křesťanstva a naši vlastní neschopnost žít plně podle slov Ježíše Krista: „Pijte z toho všichni. Toto je moje krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé“ (Matouš 26,28).

10. Překonávat toto pohoršení a hledat nové cesty a přístupy v otázce eucharistického společenství musí být proto jasnou prioritou poslání a vize IEF, chce-li být skutečně hnutím usilujícím o viditelnou jednotu církve.

II. Spirituální a pastorační doporučení ohledně eucharistického sdílení

A. Spirituální a pastorační doporučení

11. Církve, k nimž patříme, zaujímají odlišná stanoviska k otázce eucharistického sdílení, stanoviska založená na odlišných teologických přístupech (viz dále čl. 26-36). Berouce tato denominační stanoviska v úvahu, jsme si vědomi, že odpovědný přístup k eucharistickému sdílení vyžaduje hlubší porozumění jádru naší víry, a musí zároveň brát v úvahu otázky služby, ordinace, episkopální (biskupské) a synodální struktury, apoštolské tradice a posloupnosti.

12. S uvážením všech těchto skutečností je naše spirituální a pastorační doporučení ohledně eucharistického sdílení následující: Zda kdokoli přijme pozvání Ježíše Krista ke sdílení Jeho těla a krve v dané eucharistické slavnosti, je zásadně osobní rozhodnutí ve svědomí, jež má být učiněno s plným respektem k řádům a pravidlům vlastní církve i církví ostatních členů.

B. Tradice, společenství a rozhodnutí svědomí

13. Zůstáváme věrni tradici a komuniu jednotlivých našich církví. Jsme věrni jejich stávajícím omezením, jež jsme povoláni respektovat, zvažovat a následovat.

14. Mezi hlavními církvemi vzešlými z reformace a anglikánskými církvemi již došlo k celé řadě důležitých dohod v otázce slavení eucharistie, s doporučením k interkomuniu a eucharistické pohostinnosti. Toto společné slavení je otevřené všem pokřtěným členům, kteří jsou oprávněni k tomu účastnit se eucharistie ve svých církvích.

15. Takovéto otevřené eucharistické slavnosti na mezinárodních konferencích IEF jsou nejen vyjádřením víry a liturgie jednotlivých církví, ale zároveň odrážejí rostoucí dar jednoty, lásky, radosti a společenství v Duchu svatém.

16. Eucharistické sdílení vždy vyžaduje zodpovědné a osobní rozhodnutí svědomí, všichni jsme totiž povinni následovat hlas svého svědomí. To však musí být dobře informované, a musí znát a brát v úvahu omezení a pravidla platná v našich církvích.

17. V průběhu mezinárodních konferencí IEF by se mimo denominačních eucharistických bohoslužeb měla konat také eucharistická slavnost podle ekumenické Limské liturgie.

C. Spirituální a pastorační péče

18. Zodpovědné a osobní rozhodnutí svědomí musí být respektováno. Všichni z nás, ať již jsme laici či duchovní, rovněž musíme mít, pokud si to budeme přát, ve svém rozhodnutí svědomí spirituální a pastorační péči a podporu našeho společenství.

19. Jsme povoláni využívat svou moudrost, schopnost rozlišování a svůj cit víry ve všech případech, kdy je třeba posoudit, zda se jedná skutečně o naléhavou duchovní nebo ekumenickou potřebu účastnit se sdílení eucharistie. Pokud rozhodnutí svědomí vyústí v uposlechnutí disciplíny platné v naší vlastní církvi, neměli bychom být nálepkováni jako „neekumeničtí“. Na druhé straně, pokud bude výsledkem rozhodnutí svědomí přijmout pozvání k eucharistické pohostinnosti a účastnit se interkomunia, neměli bychom být považováni za méně věrné svým církvím.

D. Eucharistická pohostinnost

20. Při římskokatolických eucharistických bohoslužbách na mezinárodních konferencích IEF není vzhledem k nekatolickým účastníkům v principu žádné otevřené pozvání ke společnému přijímání eucharistie, vyjma situací, kdy místní biskup rozhodne jinak. Není však vysloven ani zákaz takové účasti. Spíše by mělo být praktikováno umožnění účasti na svátosti, v souladu s ustanoveními Ekumenického direktáře (1993). To je také obvyklá praxe v mnoha římskokatolických diecézích a komunitách.

21. Podle učení 2. vatikánského koncilu (1962-1965) je množství různých přechodných stupňů (částečného) komunia mezi církvemi, od naprostého rozdělení k plnému komuniu. To vede k otázce, zda jsou možné, doporučeníhodné či dokonce nezbytné určité přechodné varianty mezi odmítnutím společné eucharistie a plným eucharistickým společenstvím, v souladu s již dosaženou shodou v porozumění eucharistii, k níž se dospělo v oficiálních dialozích mezi církvemi, a ve vztahu k stávající míře sbližování církví.

22. Výraz eucharistická pohostinnost vyjadřuje přesvědčení, že ačkoli dosud nebylo dosaženo plného komunia a jednoty mezi církvemi, dosáhlo se již takové míry shody ve věcech víry, že přizvání a přijetí ke slavení eucharistie může být ospravedlněno.

23. Potvrzuje-li 2. vatikánský koncil, že „spoluúčast na bohoslužbě (communicatio in sacris) … nesmíme považovat za prostředek použitelný pro obnovení jednoty křesťanů bez jakéhokoli rozlišení“, uznává tím, že přinejmenším za určitých okolností jako prostředek k obnovení křesťanské jednoty využívána být může. V témž dokumentu se dokonce tvrdí, že „jak je třeba konkrétně jednat, ať rozvážlivě určí místní biskupská autorita s přihlédnutím ke všem dobovým, místním i osobním okolnostem…” (Unitatis Redintegratio 8). Proto vyjadřujeme ve vší pokoře prosbu, aby místní biskup římskokatolické církve využil moci, jež je mu svěřena, a s rozvahou posoudil, zda okolnosti umožňují považovat římskokatolickou eucharistickou bohoslužbu, slavenou při zvláštní příležitosti na mezinárodní konferenci IEF, za prostředek k obnově jednoty křesťanů, a pozval naše sestry a bratry z jiných církví k eucharistickému stolu.

III. Prorocká odpovědnost IEF

24. Mnozí z nás žijí v církevně smíšených rodinách a snaží se prožívat své povolání vědomě v ekumenickém duchu. S jinými ekumenickými organizacemi sdílíme hlubokou sociální a spirituální angažovanost.

25. Jako ekumenické hnutí má IEF zvláštní prorockou odpovědnost připomínat našim církvím a vyzývat je, aby účinněji pracovaly pro viditelnou jednotu církve Kristovy, a to především tím, že v moci Ducha svatého žije již dnes církví zítřka.

IV. Shrnutí současného stavu dialogu v jednotlivých denominacích a mezi denominacemi

26. Díky vedení Ducha svatého došlo k mnoha dvoustranným i vícestranným dialogům mezi církvemi a denominacemi, jež vyústily, mimo jiné, v epochální přechod od uzavřeného komunia ke komuniu zcela či zčásti otevřenému. Připomeňme si nejdůležitější milníky tohoto vývoje v Evropě ve třech velkých útvarech křesťanstva.

A. Interkomunio a intercelebrace: evangelické, anglikánské a starokatolické církve

27. Mezi většinou církví vzešlých z reformace (luterány, reformovanými a sjednocenými církvemi) byla někdejší rozdělení překonána a v Leuenberské konkordii (1973) byla ustanovena úplná jednota kazatelny a stolu Páně.

28. Srovnatelně významnými dosaženými výsledky byly Míšeňské prohlášení (1988) a především Prohlášení z Porvoo (1994) mezi některými anglikánskými a luteránskými církvemi.

29. Došlo k otevření směrem k interkomuniu – vzájemnému přijímání členů jiných denominací, kteří jsou pokřtěni a mohou ve vlastní denominaci přistoupit ke stolu Páně, ke slavení eucharistie.

30. Spolu s tím se rozvíjel i pohyb k otevření eucharistického společenství cestou intercelebrace, při níž ordinovaní duchovní jiných denominací mohou (spolu)předsedat eucharistické slavnosti. Tato forma existuje mezi anglikány a starokatolíky již od Bonnského prohlášení (1931).

31. V důsledku konvergenčního prohlášení Světové rady církví ke Křtu, eucharistii a úřadu (Lima, 1982) došlo k dalším bilaterálním i multilaterálním dialogům mezi starokatolíky, anglikány, metodisty, luterány, reformovanými a dalšími. Jejich výsledkem je postupné otevírání se interkomuniu.

B. Požehnaný chléb přátelství: pravoslavné církve

32. V církvích pravoslavné tradice je účast nepravoslavných křesťanů na svatém komuniu v principu vyloučena, neboť slavení eucharistie předpokládá plné církevní společenství. Každý účastník je však zván účastnit se „božské liturgie“ a na konci bohoslužby přijmout z rukou kněze neeucharistický požehnaný chléb (antidoron).

C. Společná bohoslužba (communicatio in sacris): římskokatolická církev

33. Římskokatolická církev sdílí s jinými církvemi základní přesvědčení, že eucharistické společenství vyžaduje plné církevní společenství. Dekretem o ekumenismu 2. vatikánského koncilu (Unitatis redintegratio, 1964) se římskokatolická církev více než kdy dříve otevřela komuniu s křesťany jiných denominací, a probudila se touha, naděje i nová perspektiva pro eucharistické společenství. Argumentace dekretu je následující:

34. Ti, „kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém.“ (UR 3.)

35. „Křest tedy vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo se křtem znovu narodili. Avšak křest sám o sobě je jenom počátek a výchozí bod, neboť cele směřuje k dosažení plnosti života v Kristu. A tak je křest zaměřen k úplnému vyznání víry, k úplnému začlenění do institutu spásy, jak jej chtěl sám Kristus, a konečně k úplnému zapojení do eucharistického společenství.“ (UR, 22)

36. Principy dekretu o ekumenismu jsou dále rozvedeny v Ekumenickém direktáři (1993) „Ve sdílení duchovních aktivit a zdrojů se tedy odráží dvojí: 1) skutečné společenství života v Duchu, které již mezi křesťany existuje a je vyjádřeno jejich modlitbou a liturgickou bohoslužbou; 2) neúplný charakter tohoto společenství vzhledem k rozdílům ve víře a pochopení, které jsou neslučitelné s neohraničeným vzájemným sdílením duchovních darů. Poctivé přijetí této složité situace si žádá, aby byly pro duchovní spolupráci stanoveny normy beroucí v úvahu rozmanitou situaci příslušných církví a církevních společenství, aby křesťané mohli radostně ocenit duchovní bohatství, které mají společné, avšak aby si také byli více vědomi nutnosti překročit dosud trvající rozdělení.“ (ED 104.)